Jiří Pudil, fotografie
Jiří Pudil
brněnský herec s rýmy
Kouzlo nocí0:003:20
Kouzlo nocí3:20
Nejlepší holka5:30
Přicházíš2:29
Kdo se vejde na housle3:55
Zapadnem' sněhem3:57
Pod obrazem3:37
Múza moderní doby5:06
Praskla mi struna3:13
Vojáci v nás4:04
Když se nikdo nedívá4:15
Na prahu2:52
Jaro je zpátky3:25
On the Bottom of the Glass3:57
Mezi květy pelyňku3:51
Nejsem na hraní3:44
Milostné dopisy2:09
Pampeliška2:33
Cukrárna2:33
Říční romance1:33
Zapomenout3:36
Polibky na dobrou noc1:14

Dubliňané

Cestopisné vyprávění z irské metropole

Z jedenácti tisíc metrů vypadá všechno strašně maličké. České a německé kopečky poseté pravidelnými tvary orné půdy za chvíli střídají podobně pravidelné holandské kanály. Ještě přelet kdesi nad Amsterdamem, následně úzkým proužkem písečné pláže, a pak už je tu jen moře. A to všechno se střídavě zjevuje a zase mizí pod závojem mraků; jak se blížíme k anglické pevnině, oblačnost houstne, až zakrývá výhled docela. Počasí nad ostrovy britského království zkrátka nikdy nezklame. Když se zase vyjasní, už máme Anglii i Wales za sebou a zahajujeme sestup k dublinskému letišti. Cestou autobusem do centra se pak rozhlížím po zatím ještě venkovské krajině konečně pohledem člověka tady dole na zemi a kochám se Irskem, zemí, kde zelená je ještě zelenější.

Čtvrtek

Z autobusu vystupuji na O’Connell Street, živoucí hlavní ulici. Dělám si krátkou procházku na Abbey Street, kde přichází první kulturní šok. Tedy on to není tak docela šok – přinejmenším od chvíle, kdy letadlo kleslo natolik, že bylo možné rozpoznat jednotlivá auta, jsem tušil, že se v Irsku taky jezdí vlevo. Je to spíše prozření – prozření, že ta tramvaj, která právě odjela z protější zastávky, byla vlastně tou, kterou jsem měl jet já. Pokorně čekám deset minut na další.

Ve voze přichází druhý kulturní šok, to když mi zrzavý, vousatý pán ve středních letech a s upřímnou //irskostí// v očích poklepe na ruku a vychrlí na mě jakousi neartikulovanou změť zvuků, z níž rozumím jen Luas (název dublinského tramvajového systému) a o níž se až po třetím zopakování dovtípím, že to nejspíš bude //Gaeilge//, tedy irština. Pán, správně soudě, že se mnou není řeč, zapřede konverzaci s jinou spolucestující. Nutno podotknout, že to je konverzace dosti bizarní: on dál vesele blábolí ve svém rodném jazyce, ona mu bez váhání odpovídá příjemnou angličtinou a zřejmě si krásně rozumějí.

Třetí kulturní šok pak plynule navazuje. Během cesty se totiž stanu svědkem ještě dalších dvou podobných situací – někdo s někým iniciuje nenucenou konverzaci, prohodí pár vět (kterým ani zbla nerozumím), něčemu se zasmějí, řeknou si nejspíš něco jako „na shledanou“ a najednou je po všem. Cítím z toho příjemnou společenskou soudržnost, která mi doma v Česku – dokonce i v Brně – tolik chybí. Jasně, nejspíš si neřekli nic velkolepého a nejspíš se už nikdy v životě nepotkají, ale je fajn dávat si takhle pravidelně najevo, že jsme všichni lidi.

Abych to potrénoval a mohl z toho v Česku udělat trend, zkouším si pak taky občas s někým vzájemně pokývnout nebo se pousmát. S jedním sympatickým chlapíkem se dokonce regulérně pozdravíme, já napůl polknutým „Hey“, a on poctivým irským „&@*$!“.

Pátek

Druhý den se vydávám turistit. Rád poznávám nová místa tak, že se jen procházím veden spíše rámcovou trasou než konkrétními cíli, pozoruji dění okolo a nasávaje atmosféru, snažím se zachytit genius loci. S potěšením zjišťuji, že i pořád ještě turisticky zajímavé širší centrum Dublinu je vlastně docela malinké a dá se pěšky pohodlně projít za jediný den, i když si děláte zastávky v parcích, muzeích a na jiných zajímavých místech. Není třeba je tu vyjmenovávat, od toho je přece Wikipedie, snad bych jen vypíchnul irskou národní knihovnu, na kterou jsem natrefil spíše náhodou a v níž se aktuálně schovávají hned dvě zajímavé expozice, o W. B. Yeatsovi a Jamesi Joyceovi.

Při brzkém odpoledni pošmourné počasí přejde v lehký deštík, ale tím se nenechávám znepokojit. Za hodinku zase přestane, a dokonce občas mezi mraky prosvítí slunce. Večer si ještě chvilku posedím na nábřeží řeky Liffey a pomalu se vydávám ku 3Areně na hlavní důvod své cesty, koncert Marka Knopflera. Jsem potěšen přístupem securiťáků, kteří vás na rozdíl od těch českých neprovrtávají pohledem a nekontrolují od hlavy k patě, jen se vás zdvořilostně zeptají, jaký jste měli den, nasměrují vás do správného vstupu a popřejí příjemný zážitek.

Milý kulturní šok z předchozího dne přetrvává, když si na koncertě s pánem, který sedí vedle mě, společně zanadáváme na lepivou podlahu a na to, že je v sále docela teplo, a společně doufáme, že to klimatizace utáhne, a s jiným člověkem pak u východu obdivujeme Knopflera, že ve svých pětašedesáti letech zvládne dvou a půlhodinový koncert a že vlastně není divu, že si dal tolik na čas, než se vrátil s prvním přídavkem. Nenucené, nezávazné, příjemné.

Mark je jako vždy skvělý. Jsem fascinován tím, jak dokáže hrát epické sólo na konci třináctiminutové Telegraph Road, a přesto se u toho tvářit, jako by dělal tu nejobyčejnější a nejrutinnější věc na světě. I když pro něj to asi rutina už několik dekád je. Nevýhoda toho, když jdete na pětašedesátiletého dědka, je v tom, že má za sebou tolik hitů, že je ani během dvou a půl hodiny nemůže zahrát zdaleka všechny. Tím spíš, když jede turné k novému albu. Nakonec ale dojde i na některé staré klasiky, výše zmíněnou Telegraph Road, Romeo & Juliet a samozřejmě Sultans of Swing nevyjímaje, a celkově z koncertu odcházím nadmíru spokojený.

Sobota

Po náročném pátku si v sobotu přispím a do města se dostávám až brzy odpoledne. (Po cestě se konečně potkávám s irským stereotypem, to když se do tramvaje s halasem vpotácí dva poměrně podnapilí zrzaví mladíci a začnou k nelibosti některých spolucestujících hlasitě konverzovat. Tentokrát v jejich sotva artikulovaném projevu rozpoznávám náznaky angličtiny, ale nerozumím jim o moc lépe.) Rozhodnu se trošku se rozmazlit a udělat si sobotu převážně zážitkovou. A ochutnávkovou. Zajdu si na fish’n’chips k obědu a dám si k tomu na rozehřátí Jamesona (protože zajímavější whiskey začínají na deseti eurech a zas tolik se rozmazlovat nemusím), samozřejmě bez ledu.

Chvilku se potom znovu toulám městem, až nakonec procházím slavnou čtvrtí Temple Bar, kde instinktivně zabrousím do ikonického Temple Bar Pubu, který snad žádný turista nemůže vynechat. Vcházím dovnitř a připadám si, jako bych se ocitl v jiném světě. Ačkoliv z venku vypadá malinkatý, ve skutečnosti se rozprostírá dovnitř do bloku a je překvapivě spletitý. A v tom velkém, členitém prostoru je už o půl čtvrté odpoledne veselo, živo a oproti venku také příjemné přítmí.

Dávám si povinnou pintu Guinesse za €5.95 a usedám na barovou stoličku ke stolku v rohu. Za chvilku na malém pódiu dozvučí sympatický chlapík a když poté, co zazpívá jedné z přítomných slečen k narozeninám, spustí Whiskey in the Jar, je mi jasné, že jsem v pasti a že si stejně dám ještě aspoň jedno. U toho už ale také zůstane. Opouštím Temple Bar, kde z každého baru zní hlahol hostů a z každého druhého živá hudba a také v ulicích je zábava v plném proudu a rozléhají se jimi kytary či dudy buskerů. Centrum Dublinu si zjevně v ničem nezadá s centrem Brna :)

Neděle

Hotel opouštím poměrně brzy, abych si ještě stihl užít poslední zbytky Dublinu, než odletím, a taky abych se potkal se svou bývalou spolužačkou z gymplu Katkou. Vůbec jsem si nevzpomněl, že je teď na pár měsíců v Dublinu, a ona pro změnu netušila, že tu jsem teď na pár dnů i já. Napověděla jí to až fotka z Temple Baru, kterou jsem zveřejnil na Facebooku. Ještě že ty internety máme.

Po chvilce hledání nacházím v Temple Bar kavárnu/čajovnu, která má i v neděli otevřeno, a konečně si dopřávám tradiční Irish breakfast – míchaná vajíčka, slaninu, páreček, opečené rajče, white pudding, black pudding, tousty s máslem a k tomu pomerančový džus a šálek černého čaje s mlékem. No, dokázal bych si na to zvyknout.

Za chvilku se ke mně připojuje Káťa. Asi dva roky jsme se nedokázali potkat v Česku, tak jsme se museli sejít aspoň v Irsku. Vydáváme se o kousek dál na zahrádku, dáváme si irskou kávu a příjemně si popovídáme. Pak mě ještě doprovodí na O’Connell Street, odkud už záhy frčím autobusem směr letiště, po nezbytných procesech usedám v letadle a za dvě a kousek hodinky přistávám v Praze. Teď už jen na Florenc, z Florence na Grand a z Grandu hupky šupky domů. Je tři čtvrtě na deset a já pomalu dopisuji tenhle poslední zápisek s jasnou myšlenkou: „Dubline, děkuju a věřím, že jsme se neviděli naposledy.“

Hm… a kam příště?