Jak je důležité míti Adama
(Upozornění: Tento příspěvek popisuje skutečnost. Všechny postavy v něm vystupující jsou zcela reálné a všechny události se staly přibližně tak, jak jsou popisovány.)
Ještě pořád si docela živě pamatuji, jak jsem stejným titulkem, jen s malým „a“, opatřil příspěvek, jímž jsem prvního srpna roku 2010 zahajoval svoje jednoroční tvůrčí tažení. Po úvodní anabázi při hledání vhodného pohostinství jsme se tehdy – tedy ještě o pár dnů dříve – s mým kamarádem Adamem Pospíšilem usadili v jedné humpolecké hospůdce a nad pivem rozjímali o tehdy zrovna končící první půlce letních prázdnin.
Už ani nevím, jak jsme se k tomu tehdy dostali, ale jisté je, že o několik půllitrů později jsme si podali ruce na stvrzení bláznivé sázky. Vzájemně jsme se zavázali, že uběhneme roční maraton kreativních lidí (do něhož bych se sám asi nepustil, nebo alespoň ne zodpovědně), že budeme po celý jeden rok každičký den nějakým vhodným způsobem tvůrčí. A kdo zapomene, dluží druhému za každý nesplněný den pivo. (Adam mi jich dodnes dluží tuším něco přes sto.)
Před oněmi pěti lety jsem napsal následující větu:
Jedna věc je tedy jistá: už nemám jen filipa, nýbrž i adama, v němž je skrytá veškerá moje iniciativa, odvaha, drzost, cílevědomost a recese.
Důvod, proč tato letitá slova zrovna teď a tady připomínám, je prostý: dlužím Adamovi velké poděkování. A dokonce ne jedno, ale rovnou dvě. První za to, že se ve mně díky této úžasné kreativní sázce probudilo básnické střevo, které se mě s kratšími či delšími přestávkami drží dodnes. Druhé za to, jak můj život poměrně zásadně obohatil ještě jednou zhruba o rok později.
Prozpěvoval jsem si tehdy do počítačem reprodukované hudby a Adam mě u toho náhodou odposlechnul. Se znaleckým pokývnutím usoudil: „Tyvole, ty umíš docela dobře zpívat. Nechceš zkusit hrát na kytaru?“ Řekl jsem si, proč vlastně ne, aspoň budu mít na co balit holky, a začal jsem se samoučit na vypůjčenou španělku. I když začátky byly perné, bolestivé, občas dokonce krvavé, prokousal jsem se jimi a ani nadšení pro kytaru mě naštěstí nepustilo.
Kdyby nebylo Adama, nebyl bych dnes tam, kde jsem. Jsou to silná slova, já vím. Vím taky moc dobře, jak je „kdyby“ nevyzpytatelné slovo, a že proto můžu jenom hádat, jakým směrem – jestli lepším, nebo horším – by se můj život ubíral. Minulost je zkrátka navždy vytesaná do kamene. No a v té mé je velkým, zdobným písmem navždy vytesané Adamovo jméno. Tyvole, díky!
